Serena a Venus squashového světa

23.08.2015 21:33

Seznamte se s Amandou Sobhyovou: je jí dvacet dva, pochází z Long Islandu, nedávno dokončila studia na Harvardu a je první americkou rodačkou, které se podařilo proniknout mezi deset nejlepších squashistek světa. A výčet jejích úspěchů by se dal podstatně rozšířit: je první Američankou, jež se probojovala do čtvrtfinále Turnaje šampiónů, jedné z největších squashových akcí na území USA. V jednu chvíli byla vůbec nejmladší ženou, které se na okruhu povedlo získat čtyři tituly. Je také jedinou americkou držitelkou prvenství z mistrovství světa juniorů, kde zvítězila v roce 2010 v den svých sedmnáctých narozenin. V elitní desítce je od loňského září.

foto: Elizabeth Lippman

Už od prvního ročníku na Harvardu byla Amanda v tamním squashovém týmu jedničkou, takže vždy nastupovala proti nejlepší hráčce soupeře. Přesto v této soutěži neprohrála jediný zápas. Navíc v letech 2012–2014 třikrát po sobě vyhrála národní univerzitní šampionát a letos na začátku března přidala i čtvrtý triumf.

Experti věří, že by se na profesionálním okruhu mohla dostat až na vrchol. „Má všechno potřebné,“ říká o své soupeřce Nicol David. „Její squashové myšlení je vyzrálé, má přirozený talent, ale zároveň je odhodlaná a tvrdě dře. Dosáhla fantastických úspěchů a pořád se zlepšuje.“

Na životě Amandy Sobhyové je pozoruhodné také to, že v rodině není jediná, kdo se může pochlubit působivým squashovým životopisem. Začátkem podzimu nastoupí na Harvard její osmnáctiletá sestra Sabrina a převezme po ní pozici týmové jedničky. Loni se Sabrině podařilo zvítězit na mistrovství Spojených států, kde ve finále porazila právě svou starší sestru.

Jestli obě sestry u squashe zůstanou, budou se na kurtech potkávat mnoho dalších let. A to by mohlo sportu nesmírně prospět. Ve Spojených státech už squash konečně přestává být vnímán jako záliba pouze těch nejbohatších vrstev a jeho popularita rychle stoupá: mezi lety 2007 a 2012 vzrostl počet hráčů na 1,3 milionu, což je nárůst o sto procent. Před více než deseti roky přinesly do ženského tenisu nový náboj Serena a Venus Williamsovy. Okouzlující, skromné a skvěle hrající sestry Sobhyovy nyní mají šanci dokázat to samé pro squash.

Khaled Sobhy a Jodie Larsonová nikdy neměli v plánu vychovat z dcer squashové sestry Williamsovy. „Nebylo to tak, že bychom si s jejich otcem vysnili, že z nich uděláme squashistky,“ říká Larsonová. Squash ale hrál v životě celé rodiny klíčovou roli. Khaled a Jodie – od roku 2000 rozvedení – se poprvé setkali na kurtu v manhattanské Upper East Side. Larsonová kdysi vyhrála americký šampionát nižší kategorie a káhirský rodák Khaled byl svého času pětatřicátým hráčem na světě. Jejich tři děti se vydaly stejnou cestou.

Nejstarší Omar zazářil v týmu Univerzity George Washingtona, když v roce 2011 ovládl svou kategorii na národním univerzitním šampionátu. Amanda se nejprve věnovala tenisu, fotbalu, volejbalu a softbalu, ale ve dvanácti se rozhodla pro squash, poté co strávila hodiny a hodiny sledováním toho, jak její bratr trénuje s otcem. Pod Khaledovým přísným vedením se rychle zlepšovala a už za pět let slavila titul z juniorského mistrovství světa. Její otec si vybavuje, že když vyhrála první profesionální turnaj, bála se, aby při děkovné řeči na někoho nezapomněla. Po dalších jedenácti vítězných turnajích „už jí to šlo dobře,“ poznamenává Khaled.

sestry s otcem Khaledem a bratrem Omarem

foto: Amanda Sobhy

Sabrininy úspěchy nejsou tak početné jako v případě její sestry, ale i její výkonnost značně roste od té doby, co Amanda odešla na Harvard a otec přesunul svou pozornost právě k Sabrině. Mezi roky 2012 a 2014 se ve světovém žebříčku posunula o více než padesát příček a dosáhla vůbec nejlepšího umístění, když byla čtyřicátá sedmá (nyní je o dvě příčky níže – pozn. red.). Loni v březnu oslavila Sabrina zatím největší vítězství: porazila Amandu a poprvé vyhrála mistrovství Spojených států. Pro hráčku, která začíná vystupovat ze stínu své sestry, to byl důležitý moment. Soutěživá Amanda se s prohrou stále nesmířila. „Zvítězila férově, to uznávám,“ říká. „Ale bylo to naposled, co jsem jí na profesionálním turnaji nechala vyhrát.“

Obě sestry mají výrazné oči, rády se smějí a u obou uvidíte stejný švih – přímý, účinný a vybroušený k dokonalosti pod otcovým dozorem. Tím ale podobnost jejich stylů končí. Zatímco Amanda více spoléhá na sílu, její sestra je jednou z nejrychlejších hráček na okruhu. Amanda tvrdí, že v tomto ohledu může Sabrině konkurovat jen Nicol David.

Celá rodina neustále žije squashem. „Rodiče to někdy trochu přehánějí,“ přiznává Amanda. „Pořád jsme pod velkým tlakem.“ Když byly s otcem v prosinci na výletu na Barbadosu, musely obě sestry trénovat každý den, a dokonce odehrály exhibici v tamním squashovém klubu. „Tak takhle v naší rodině vypadají prázdniny,“ posteskne si Sabrina (a nezapomene dodat, že exhibici vyhrála). „Daleko radši bych šla někam na pláž.“

Sestry jsou pod tlakem, i pokud jde o školní výsledky. Profesionální hráči sice nezřídka začínají kariéru ještě jako teenageři a na vysokou nejdou, ale Khaled s Jodie svým dcerám vštípili, že vzdělání je priorita. Amanda vládla univerzitnímu squashi, do toho musela stíhat studium a hrát na profesionálních turnajích. „Bylo to pro ni hodně stresující,“ vzpomíná Sabrina. „Někdy přišla domů a kvůli všem těm starostem se úplně zhroutila.“ V květnu Amanda získala diplom ze sociální antropologie a naplno se teď může věnovat profesionálnímu squashi.

Sabrina si mezitím užila poslední pololetí na střední škole, během kterého s otcem trénovala vždy jednou denně devadesát minut na kurtu a poté ještě hodinu v posilovně. Na podzim se ale všechno změní – bude pryč od svého domácího fanklubu a od otcova bdělého dohledu. Přiznává, že na Harvardu jí asi bude rozptylovat víc věcí než doma, ale zároveň se těší, že se stane součástí týmu. A harvardské družstvo se už také nemůže dočkat nové hvězdy, která může nahradit Amandu.

foto: Elizabeth Lippman

Jedno je ale jisté: Sabrina už by se ráda prosadila sama za sebe. Kdyby prý Amanda tenhle rok na Harvardu nekončila, šla by Sabrina nejspíš na jinou školu. „Všichni nás pořád srovnávají,“ stěžuje si mladší ze sester. „Už toho mám dost.“

Squashoví odborníci se neshodnou na tom, která z nich má větší potenciál, ale je jasné, že ta starší je blíže k jeho naplnění. Svou roli hraje samozřejmě věk, ale i určité dispozice. Ať se na Amandu zeptáte kohokoliv, jedno z prvních slov, které padne, bude odhodlanost. Podle Sabriny má Amanda v hlavě jen jedno: „Squash je pro ni vždy na prvním místě.“

Sabrina má sice přirozený talent, ale povahou se své sestře nepodobá. „Nemá to v hlavě tak úplně v pořádku,“ popíchne ji Amanda a rozesměje se na celé kolo. „Já jsem to vyrovnané dítě. Jsem hodně nezávislá, motivovaná a odhodlaná a jsem známá pro svoji sílu a psychickou odolnost. Sestra má zase víc talentu a je rychlejší, ale psychika ji dost ovlivňuje. Když ale chce, dokáže být opravdu velmi, velmi dobrá.“

Obě charakterově odlišné sestry mají společně velký podíl na rozvoji amerického squashe. V prosinci pomohly družstvu Spojených států k pátému místu na mistrovství světa týmů, což je dosud nejlepší výsledek Američanek. „Domnívám se, že americká asociace je správně vnímá jako obrovský přínos a bude se ze všech sil snažit využít je k propagaci squashe,“ prohlašuje bývalá světová jednička Natalie Graingerová.

Bývalý generální ředitel WSA Tommy Berden přirovnává potenciál Sobhyových k sestrám Williamsovým v tenisu. Podle něj se ale nabízí příhodnější srovnání, a to se sestrami Grinhamovými z Austrálie. Rachel a Natalie kdysi obsadily první a druhé místo světového žebříčku a v roce 2007 spolu hrály finále mistrovství světa. „Něco takového by squash nesmírně pozvedlo, hlavně ve Spojených státech,“ říká Berden.

Sobhyovy jsou mladé, dychtivé a připravené ovládnout squashový svět. Jelikož mohou ty nejlepší squashistky hrát klidně i po třicítce, mohli bychom Amandu se Sabrinou na kurtech vídat ještě minimálně deset let. „Když Sabrina bude brát profesionální kariéru vážně, můžeme být za deset let světovou jedničkou a dvojkou,“ předpovídá Amanda. „Pro naši rodinu by to bylo úžasné.“

text: Jiří Hron
zdroj: bostonglobe.com

Zobrazit komentáře »