Jak se (ne)dopuje ve squashi

01.07.2015 21:01

Pokud jde o doping, je squash jedním z nejčistších sportů na světě. V celé historii testování byla kvůli braní zakázaných látek pozastavena činnost jen dvaceti profesionálům.

Pohled na tyto případy odhaluje některá zajímavá fakta. Mezi hráči sice kolují dohady o tom, že sportovci z některých rozvojových zemí – nejčastěji je zmiňován Egypt a Pákistán – měli pozitivní testy, ale statistiky Světové squashové federace (WSF) hovoří jinak: patnáct z těchto dvaceti hříšníků pocházelo z Evropy (šest z Francie, pět z Belgie). Tři z nich pak byly ženy.

Čtrnáct testů prokázalo užívání kanabinoidu, přičemž šlo vždy o marihuanu. Čtyři hráči brali stimulanty, konkrétně amfetamin, kokain nebo efedrin, jenž se nachází i v některých lécích na nachlazení nebo chřipku. V jednom případě byl v těle hráče zjištěn furosemid, tedy diuretikum, což je zvláštní, protože ztráta půl nebo jednoho litru tekutiny vašemu výkonu nijak nepomůže. A jednou – jen jednou – byl při testu nalezen kortikosteroid prednison. To znamená, že jediný hráč z dvaceti přistižených bral steroidy, a to ještě špatný druh, který není ani zdaleka tak efektivní při tvorbě svalové hmaty jako například testosteron.

Squash je čistý také díky tomu, že se v něm v porovnání s jinými sporty točí málo peněz. Hráči nemají dostatečnou motivaci k podvádění a ani nemají dost financí, aby si mohli příslušné látky koupit a zaplatit lidi, kteří by se o vše starali (takový tým kolem sebe měl například Lance Armstrong). Ve squashi se dopingem obecně opovrhuje. „Něco přidáte, něco odpadne,“ říká Amr Shabana. „Když si takhle navýšíte výkonnost v jedné oblasti, jinde budete ztrácet. Squash je pro doping příliš komplexní sport.“ Mohou některé látky pomoci k rychlejší regeneraci během náročného turnajového týdne? Mohou uspíšit návrat po zranění? To ano, ale squash je jedinečný tím, že vyžaduje kombinaci vytrvalosti a rychlého tempa plného sprintů, výpadů a otoček, takže dopovat v něm není vůbec snadné.

Navíc se dá s dopingem jen těžko dosáhnout nějakých squashových úspěchů. Pouze jednomu z oněch dvaceti potrestaných hráčů se podařilo dostat do elitní čtyřicítky. Zbytek jsou průměrní či podprůměrní hráči nebo mladší ročníky ze spodních pater žebříčku.

Kontroly na zakázané látky se ve squashi provádějí už dvacet pět let. Vše začalo v roce 1989. Po dopingovém skandálu Bena Johnsona na olympijských hrách 1988 proniklo testování do squashe vcelku nenápadně díky Kanaďanovi Normu Gledhillovi, kineziologovi z torontské York University. Sám hrál squash v tamějším klubu a jeho dva synové se stali v juniorských kategoriích squashovými reprezentanty provincie Ontario a posléze i celé Kanady. K boji proti dopingu se dostal náhodou – jeho hlavní oblastí výzkumu byly požadavky kladené na výkon fyzicky náročných zaměstnání jako hasič nebo policista –, částečně i proto, že v osmdesátých letech potvrdil svým výzkumem účinky krevního dopingu. Před Gledhillovou prací takový důkaz chyběl.

„Všechno to byla šťastná shoda okolností,“ vysvětluje Gledhill. „Jedno zkrátka vedlo k druhému a tak dál.“ V roce 1984 založil Kanadskou dopingovou komisi pro amatérské sporty a stal se jejím předsedou. O rok později stanul v čele Vědecké lékařské komise kanadského squashe. V roce 1989 tak mohl vystoupit na valné hromadě Světové squashové federace a stát se prvním předsedou Vědecké lékařské komise WSF. Federace chtěla dostat squash na olympiádu (v druhé polovině osmdesátých let už byl squash zahrnutý v programu Panamerických her a Her Commonwealthu) a jedním z požadavků byl funkční antidopingový program.

V roce 1989 na říjnovém mistrovství světa v Kuala Lumpur zorganizoval Gledhill první dopingové kontroly v mužské kategorii. Po finálovém zápasu testoval Chrise Dittmara a Janshera Khana (ten vyhrál 15:10 v pátém setu). „Bylo to docela trapné,“ vzpomíná Gledhill. „Museli jsme tam sedět a čekat, až do sebe hráči dostanou tolik tekutin, aby se jim chtělo na záchod. Dittmar začal pít pivo a vyprávět historky, zato Jansher byl trochu otrávený. Moc se mu to nezamlouvalo.“

Na začátku devadesátých let dala Kanada squashi dalšího nadšence. Hematoložka Anne Smithová vyrostla ve Skotsku a v roce 1983 emigrovala právě do Kanady, kde se postupně dostala až do těch nejvyšších squashových funkcí. Roku 1989 se stala předsedkyní Kanadské squashové asociace i místopředsedkyní WSF. „Na počátku devadesátých let bylo testování v plenkách,“ popisuje Smithová. „Hodně jsem pomáhala Normovi a nakonec jsme dosáhli toho, že kontroly probíhaly na všech světových šampionátech. To bylo v roce 1994. O rok později jsme prováděli dopingové zkoušky i na Panamerických hrách. V té době jsme ale mohli hráče testovat maximálně na určité steroidy. Myslím, že pár účastníků juniorského mistrovství světa mělo pozitivní výsledek, protože si vzali lék na nachlazení.“

Několik hráčů skutečně testy neprošlo – jakkoliv u nich šlo o jen o léky, ne přímo o doping –, tehdy ale neexistoval žádný celosvětový orgán, jenž by stanovil jednotný postup při nálezu zakázané látky. Obecně tedy hráče trestaly jejich národní asociace a WSF o těchto případech velmi často vůbec nevěděla.

V roce 1999 byla založena Světová antidopingová agentura (WADA), jejíž pravidla WSF přijala o dva roky později. V dubnu 2004 se mužská a ženská profesionální asociace dohodly na společném programu. „PSA ani WSA z toho moc nadšené nebyly,“ vybavuje si Smithová. „Chtěly raději dát víc peněz na prize money. Ale agentuře jsme museli vyhovět. V opačném případě by squash neměl vůbec žádnou šanci dostat se na olympiádu.“

Antidopingový program se během let proměňoval. V roce 2007 vznikla v rámci WSF samostatná antidopingová komise. Roku 2009 přišla WADA s novými regulemi, což pro WSF znamenalo zavedení pravidla o hlášení místa pobytu (whereabouts program). To určuje, že sportovci už mohou být testováni i mimo soutěže (kdy se dopuje více než na různých turnajích a jiných akcích), a proto si musí vybrat jednu hodinu z každého dne a nahlásit federaci, kde budou v tento čas k zastižení.

Později WADA přinutila squashové funkcionáře provádět více kontrol: v roce 2011 přezkoumala program WSF a shledala ho nevyhovujícím právě kvůli tomu, že bylo testováno málo hráčů. WSF učinila požadované změny a kromě moči začala testovat i krev.

V lednu 2015 vešly v platnost úplně nové předpisy. Každý hráč má nyní biologický pas, takže je možné vystopovat jakékoli abnormální výchylky hodnot. WSF tak od letošního roku může sledovat například sportovce vracející se po zranění nebo squashisty z těch zemí, kde antidopingový program nefunguje tak dobře.

Samotné testování není legrace a není to práce pro každého. Aby člověk vůbec přišel na to, co všechno je zakázané, vyžaduje to mnoho čtení a překlad do srozumitelného jazyka. Řád WSF má padesát jedna stran. Deset z nich zabírá seznam zakázaných látek, obsahující desítky názvů, které jste v životě neslyšeli. Seznam ingrediencí na obalu instantní polévky proti tomu vypadá jako čtení pro děti. „Kontroly nejsou nic příjemného,“ říká Rachael Grinhamová. „Nemáte žádné soukromí, musíte na záchod úplně nazí, aby měl komisař jistotu, že mu nechcete podstrčit moč někoho jiného.“ Hlášení místa pobytu navíc omezuje sportovcům svobodu – nemůžete si jen tak říct, že s támhletou kočkou za barem půjdete k ní domů – a znamená brzké vstávání. Hráči totiž jako požadovanou hodinu často udávají šestou nebo sedmou ranní, jelikož s určitostí vědí, kde v tu dobu budou.

Během turnaje mohou kontroly narušit denní režim testovaných hráčů i jejich spolubydlících. Na začátku loňského Delaware Open se podařilo komisařům pořádně naštvat Mohameda Elshorbagyho, když ho vzbudili v šest ráno na testy. „Když jsem pak ale sešel dolů do haly, bylo tam dalších několik hráčů, takže mě vztek trochu přešel. Pak už jsem ale stejně neusnul,“ vypráví Elshorbagy. Spolubydlící budíček také nemine. „Jednou se mnou byli v New Yorku na Turnaji šampiónů i rodiče,“ popisuje Camille Sermeová. „Komisaři zavolali v sedm ráno a vzbudili celý pokoj. Telefon zvedl můj táta a žena na druhém konci mu říkala ‚Chtěla bych mluvit s Camille‘ a táta na ni: ‚Kdo je tam? Jak se jmenujete? Proč voláte mojí dceři v sedm ráno?‘ “

Hotely nebo byty, všude je to stejné. „Během brooklynského Carol Weymuller Open jsem bydlela u kamarádky,“ vzpomíná Jenny Duncalfová. „A byl to zrovna jediný den v týdnu, kdy jsem si mohla přispat. V šest ráno najednou někdo buší na dveře, kamarádka jde otevřít, komisař jí říká něco o testu na zakázané látky a ona, ještě rozespalá, mu na to říká: ‚Jenny a zakázané látky? To ne, ona žádné drogy nebere, to jste tady špatně.‘ “

Kontrola může zasáhnout i do stravování – mnoho hráčů už má zkušenost s tím, že se zrovna chystali k večeři, a najednou přišli komisaři. Testování představuje problém, i pokud máte jít na operaci nebo jste prostě jen nemocní; v takovém případě si hráči mohou dopředu zažádat o takzvanou terapeutickou výjimku, umožňující jim užívat látky, které by jinak mohly být vyhodnoceny jako zakázané.

Squashisti tvrdí, že pozápasový proces testování může negativně ovlivnit další výkony. V roce 2009 byli na British Open v Manchesteru kontrolováni všichni čtvrtfinalisté mužské kategorie. Čtyřnásobný světový šampión Amr Shabana tehdy s vypětím všech sil porazil ve skoro hodinu a půl trvající bitvě Davida Palmera 19:17 ve čtvrtém setu. „Věděl jsem, že budou chtít vzorek jako od všech čtvrtfinalistů, a po zápase jsem čekal u kurtu,“ vypráví Shabana. „Ani po pěti minutách nikdo nepřišel, tak jsem šel do šatny, odskočil si a vysprchoval jsem se. Když jsem vycházel ze sprchy, už na mě čekali.“ Shabana se poctivě zavodnil a pak začal pít pivo, aby se mohl co nejrychleji vymočit. „Trvalo to hodiny a do hotelu jsem vrátil hodně pozdě.“ Druhý den prohrál za půl hodiny 0:3 s Jamesem Willstropem.

Loni na Hrách Commonwealthu musel Nick Matthew na kontrolu poté, co vyhrál zlato. „Úplně to pokazilo tu atmosféru,“ říká funkcionářka WSF Lorraine Hardingová. „Na krku měl medaili, ale musel tam sedět a čekat, než bude moct poskytnout vzorek. Nikdo jiný tam nebyl, jen on a komisař. Nick chtěl oslavovat, užít si to s rodinou, přáteli a také se zbytkem anglického týmu a s fanoušky.“

Je to zkrátka asi daň, kterou si vyžaduje profesionální sport.

autor: James Zug
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmagazine.ussquash.com

Zobrazit komentáře »