Otázky a odpovědi pro rozhodčí

19.08.2016 12:40

V několika číslech časopisu Squash Magazine, která vyšla minulou sezónu, rozebírá mezinárodní rozhodčí WSF Barry Faguy některé problematické situace týkající se rozhodování squashových zápasů. S blížícím se začátkem turnajového koloběhu a ligových soutěží přinášíme souhrn těchto postřehů a rad.

Co přesně znamená „pokračovat ve hře“ (playing through) v kontextu bránění ve hře?

Určitě znáte to staré přísloví, že člověk nemůže sedět na dvou židlích zároveň. V tomto případě jedna židle představuje hráčovo právo zažádat o let, jakmile je mu bráněno ve hře. Druhou židlí se rozumí oddalování této žádosti. Musíte zkrátka udělat jedno, nebo druhé: buď zastavíte hru a řeknete si o let právě v ten moment, kdy vám soupeř překáží, nebo pokračujete ve hře a tím pádem se tohoto práva pro danou situaci vzdáváte. Opožděné žádosti (kdy hráč prostě změní názor) často nastávají tehdy, když se hrající hráč dostane k míčku, ale uvědomí si, že odehrát jej bude těžší, než původně očekával. Takhle ale udělování letů nefunguje.

Má to nicméně háček. Je v pořádku, když hráč požádá o let a poté pokračuje ve hře a odehraje míček jen proto, aby rozhodčímu ukázal, že by byl schopný hrát. Jednoduše dělá vše pro to, aby rozhodnutí neznělo „no let“. Jelikož je v okamžiku žádosti hra zastavena, žádající hráč si musí uvědomit, že soupeř už se možná přestal soustředit na výměnu, takže jakýkoli úder prováděný za výše popsaným účelem musí být velmi opatrný.

Podobný scénář má samozřejmě i odvrácenou stranu: rozhodčí může v takové situaci bránění považovat za nevýznamné (řečí pravidel „minimální“) a – přestože hráč prokázal schopnost odehrát míček – udělit z pochopitelných důvodů no let. Tím hráči v podstatě sděluje, že hru neměl zastavovat.

Bránění ve hře bývá při rozhodování tou nejsložitější situací na posouzení. Hráči nezřídka i přes překážení hrají dál a o let si řeknou právě až ve chvíli, kdy se dostanou k míčku. Pokud by hráč o let požádal v momentu, kdy se pokoušel i přes bránění pokračovat ve hře, rozhodčí by mu ho většinou udělili, protože se v ten okamžik přestalo hrát. Hráči ale často o let nežádají slovně, a rozhodčí si tak sám musí interpretovat, co viděl, a buď let udělí, nebo ho zamítne na základě skutečnosti, že šlo o minimální bránění. Mějte to na paměti, když budete sami na kurtu. Nejlepší je hlásit se o let tak, aby to bylo jasně slyšet a předešlo se zmatkům.

Doslechl jsem se, že bych měl jako rozhodčí uplatňovat pravidlo „minimálního bránění“, aby hráči nepřerušovali hru tak často. Co to znamená?

Hráči často zastaví hru, kdykoli dojde k nějakému bránění. Nezřídka je to ale zbytečné, protože se jedná o bránění, u kterého by se většina shodla, že o nic nešlo. Hráči si tímto způsobem chtějí odpočinout nebo tuší, že je čeká složitý úder, a tak hru přeruší. Pro soupeře to může být velmi frustrující, pokud se většinou sám snaží pokračovat ve hře, přestože mu druhý hráč mnohokrát skutečně překáží.

Ze všech stran jsou rozhodčí nabádáni k tomu, aby jejich rozhodnutí vedla k plynulé hře. Pravidlo „minimálního bránění“ je právě jedním z nástrojů, jak toho docílit. V zásadě je to princip umožňující rozhodčímu neudělit let hráči, který kvůli bránění nepokračoval ve hře, i když toto bránění nemělo zásadní dopad na jeho schopnost dostat se k míčku a odehrát jej. Při rozhodování těchto situací vám může pomoci, když se sami sebe zeptáte, zda by měl hrající hráč značné problémy míček odehrát, pokud by se ve hře pokračovalo.

Krátký dodatek: nevyužívejte toto pravidlo v případě bránění při švihu, protože pohyb rakety je ovlivněn i tím nejmenším vychýlením a v podstatě jakýkoli kontakt má katastrofální následky. A pokud se nad tím zamyslíte, stejně tak musí platit, že pravidlo minimálního bránění nelze aplikovat při bránění ve hře na přední stěnu, protože to už je potenciální stroke.

Soupeřka vpravo vepředu hrála drop, při tom uklouzla, spadla a ztratila raketu. Chtěla jsem hrát křížem, což by byl jasný vítězný úder, ale rozhodčí na míček soupeřky hlásil „dolů“, takže mi dal bod (to jsem si alespoň myslela). Soupeřka ale protestovala, že její míček byl dobrý a nešel do tinu. Rozhodčí pak změnil názor s tím, že se možná unáhlil a že si vlastně nebyl moc jistý. Nařídil let. Bylo to spravedlivé?

Bod vám sebrali neprávem. Přesně pro tyto situace existuje konkrétní pravidlo, které jasně říká, že bod jste měla získat vy. I pokud by neexistovalo, člověk se smyslem pro fair play by musel dojít ke stejnému výsledku zkrátka na základě toho, že jste se chystala zahrát vítězný úder. A to by se vztahovalo i na situaci, kdy by si rozhodčí nebyl jistý, zda byl míček dobrý, nebo šel do tinu.

Kromě výroků rozhodčího platí podobné pravidlo pro „přerušení vítězného úderu“ i v určitých případech bránění ve hře, u boastů, u vyrušení a u spadlých předmětů. Jsou to všechno výjimky ze základního pravidla, jehož bezmyšlenkovité uplatňování by vedlo k rozhodnutím, která by se musela každému člověku s rozumným pohledem na věc zdát nespravedlivá.

Viděl jsem rozhodčího, jak neudělil let hráči, který se za míčkem otočil, přerušil hru a žádal o nový míček. Rozhodčí výrok obhajoval slovy „otočil ses zbytečně“. To je možné?

Toto rozhodčím ne úplně šťastně zvolené vyjádření se týká konceptu, který je používán zřídka, a když, tak většinou špatně. Výše uvedená formulace je zavádějící, protože z ní může plynout chybná interpretace, totiž že hráč má v určitých momentech povinnost odehrát, aniž by se otočil.

Správná interpretace je, že let je zde možné zamítnout pouze tehdy, když rozhodčí usoudí, že hráč požádal o let čistě z toho důvodu, aby přerušil hru („aby získal možnost požádat o let“, jak říkají pravidla). Jiná je situace, kdy se hráč otáčí, nejdříve chce hrát, ale poté si během tohoto pohybu uvědomí, že by to mohlo být nebezpečné. Pravidlo je tak o posouzení úmyslu (stejně jako pár dalších) a podobná rozhodnutí s sebou nesou obrovské riziko chyby.

Rozlišování úmyslu je zde důležité, protože (a toho bychom si měli všimnout zvlášť) pravidla nijak neomezují a nikdy neomezovala hráčovy možnosti pro odehrání míčku (vyjma bezpečnostního hlediska). Trestat hráče za to, že se rozhodl odehrát míček tak, že se u toho otočil, i když by to býval zvládl i bez toho, je mylný výklad pravidel. Takový přístup je cestou do pekel, protože pro hráče by poté bylo velmi jednoduché dostávat soupeře do těchto situací, například širokými krosy, a tuto chybu v úsudku rozhodčího zneužívat. Ze zápasu by se tak stala noční můra v podobě neustálého koloběhu jednoho rozhodnutí za druhým.

Stává se mi, že rozhoduji zápas, kde hráči stále kvůli něčemu přerušují hru. Existuje nějaký způsob, jak to omezit?

To je velmi aktuální otázka a následující delší odpověď je i tak příliš krátká. V posledních letech se skutečně squashové orgány snaží tlačit na rozhodčí, aby jejich verdikty vedly k méně častému přerušování hry, tedy aby rozhodčí udělovali hlavně stroky a no lety. To se ale jednodušeji řekne, než udělá.

První možnost: Typický (a zcela oprávněný) přístup je neudělovat let, pokud hrající hráč přeruší hru kvůli bránění, které bylo zcela evidentně minimální, nebo při bránění vyvíjí jen malou snahu odehrát míček. Tato dva standardy jsou v pořádku, ale v příliš velkém množství případů někteří rozhodčí ztrácí jakýkoli rozumný náhled na věc a uplatňují na hrajícího hráče a na úsilí, které by měl vyvinout, nesmyslná měřítka. Přehnaně často tak odmítnou udělit prostý let, přestože se jednalo o hratelný úder a hráč vyvinul naprosto přijatelnou míru snahy (žádný nepřiměřený fyzický kontakt se soupeřem). Kvůli tomuto pokřivenému vnímání hry se sice zápas méně přerušuje, ale na úkor férovosti.

Další možnost: Soustředit se jen na hrajícího hráče nesmí být to jediné, dokonce to ani není to hlavní. Když se zamyslíte nad celkovým obrazem hry, brzy si uvědomíte, že za veškeré skutečné bránění ve hře (tedy ne to „minimální“) může pravděpodobně nehrající hráč, jenž neuhnul dostatečně rychle či správným směrem nebo zkrátka zahrál úder, kdy už soupeři uhnout prostě nestačil. Na kurtu nelze vinit nikoho jiného, což je vcelku logický závěr. I přes toto ostré tvrzení ale samozřejmě nemůžeme automaticky udělovat stroky hrajícímu hráči při každém opodstatněném přerušení hry kvůli překážení – utkání by byla nehratelná. Pravidla nastavují určitou rovnováhu tím, že zapojují i jiné faktory jako vynaložené úsilí při přístupu k míčku i při uhýbání, minimální bránění, možnost vítězného úderu a další. Když si ale uvědomíte, že na počátku většiny situací, kde dochází k bránění ve hře, je právě nějaká činnost nehrajícího hráče, pomůže vám to dospět ke spravedlivějšímu verdiktu.

Jiné možnosti: Kromě přístupů zaměřených na hráče samotné máte i další možnosti, jak zabránit příliš častému zastavování hry. Zkuste nedávat laciné stroky za bránění při švihu a bránění ve hře na přední stěnu. Jestliže je budete rozdávat jako na běžícím páse, hráči se samozřejmě budou pokoušet získávat body pomocí vašich rozhodnutí, a ne tak, jak se to dělat má. A nemyslete si, že laciné stroky povedou k důslednějšímu uhýbání. To proto, že skoro všechny případy těchto typů bránění (při švihu a hře na přední stěnu) se dějí náhodou, ne proto, že by se nehrající hráč nesnažil uhnout. Podobné nezamýšlené údery často pramení ze špatného trefení míčku či z nečekaného odrazu a tomu nezabrání ani tisíc předchozích stroků. V hraničních situacích u těchto dvou typů bránění tak udělení letu povede hráče k tomu, aby příště pokračovali ve hře.

Občas vídám hráče, jak se hlásí o let ihned poté, co soupeř odehrál – míček se ještě ani nedotkl přední stěny. Myslel jsem, že to nejde.

Říká se tomu „předčasné odvolání“ (early appeal) a děje se to hlavně při bránění v přístupu k míčku. V zásadě to byl vždy důvod pro automatické udělení no letu, protože žádající hráč ještě technicky vzato není hrajícím hráčem – tím se stává až po odrazu míčku od přední stěny –, a tudíž v první řadě nemá na žádost právo. Nicméně rozhodčí tuto skutečnost většinou ignorovali, protože si uvědomovali, že hra je příliš rychlá na to, aby se zde mohli řídit striktně jen pravidly. Aby tak pravidla obsáhla to, co se očividně stalo běžnou konvencí, byla do nich v roce 2014 přidána výjimka týkající se právě předčasného odvolání. Má to ale háček: lze ji uplatnit pouze při bránění v přístupu k míčku.

V případech bránění ve hře často slýchám rozhodčí, kteří při odůvodňování verdiktu používají spojení „veškeré úsilí“. Co si pod tím má člověk představit?

Při posuzování těchto situací si hodně lidí myslí, že rozhodčímu stačí vědět jen to, jestli nehrající hráč překážel hodně, nebo málo. Tím to pro ně končí. Bohužel, tak prosté to není. Ke spravedlivému rozhodnutí je třeba zvážit i další okolnosti (a proto nám za to platí tolik peněz!). Sem spadá míra bránění ve hře a jeho dopad na hru, míra bránění ve švihu, případné přerušení vítězného úderu a směr míčku.

Ale je tu i další, nesmírně důležitý faktor: úsilí vynaložené oběma hráči. Abychom měli snazší život, pravidla výslovně mluví o „veškerém úsilí“, které by mělo být pro hráče standardem. U nehrajícího hráče je to úsilí umožnit hrajícímu hráči přístup k míčku a jeho odehrání a vyhnout se tak tomu, že se nehrající hráč sám stane příčinou bránění ve hře; u hrajícího hráče je to úsilí odehrát míček i přes určité překážení ze strany soupeře. Problém s rozhodnutím pak můžete nezřídka vyřešit právě tím, že se zaměříte na vynaložené úsilí.

Co „veškeré“ znamená pro oba hráče: slovníkový význam tohoto slova („úplně všechen“, „beze zbytku“ apod.) napovídá, že by hráč mohl zajít do extrémů, zkrátka udělat cokoliv. To ale ve squashi příliš často nevídáme, protože ve skutečnosti uplatňujeme o něco reálnější zásady.

Nehrající hráč by měl přiměřenou rychlostí uhnout tím nejvhodnějším směrem tak, aby měl hrající hráč čtyři základní „volnosti“ (výhled, přístup, švih, odehrání míčku na přední stěnu). Pokud tak nehrající hráč zcela evidentně neučiní, je na místě udělit hrajícímu hráči stroke.

Hrající hráč by měl zvolit takovou rychlost a takový směr, aby se dostal k míčku a mohl jej odehrát; musí se ovšem smířit s určitou mírou bránění ve hře od nehrajícího hráče. Jaká tato míra je? Rozumná odpověď zní: Taková, kdy by vyšší míra významně ovlivnila úder. Pokud tak hrající hráč zcela evidentně neučiní, je na místě udělit no let.

Tyto odstavce představují asi nejlepší možné objasnění. Bohužel není možné zavést nějaká přesná měřítka, protože mluvíme o proměnlivých situacích, kde se hýbou hráči, rakety i míček, a to vše na kurtu o nějakých dvaašedesáti čtverečních metrech.

Další poznámky:

Zaprvé: je sice pravda, že bránění v přístupu k míčku v sobě skoro vždy zahrnuje nějaký kontakt s protihráčem, ale „veškeré úsilí“ hrajícího hráče nikdy nesmí vyústit v hrubost.

Zadruhé: uvedená kritéria se mění v závislosti na typu bránění. Hráč například může pokračovat ve hře i přes značné bránění (někdy může soupeře dokonce i přeskočit, aby se k míčku dostal), ale prakticky žádný hráč nebude pokračovat ve hře při jakémkoli kontaktu se soupeřem během švihu, protože je to pohyb citlivý na sebemenší vyrušení.

Zatřetí: úsilí nehrajícího hráče uhnout (přestože se dá považovat za „veškeré“) je nepodstatné u dvou typů bránění: u zabránění švihu (což je zásadní bránění, a proto vždy stroke pro hrajícího hráče) a u bránění v odehrání míčku na přední stěnu (pokud lze soupeře trefit míčkem směřujícím přímo na přední stěnu, je to stroke). V těchto dvou situacích tak nepotřebujete namáhat mozek a rekapitulovat si, co nehrající hráč dělal před přerušením hry.

překlad: Jiří Hron
zdroj: Squash Magazine – říjen 2015, prosinec 2015, květen 2016, srpen 2016

Zobrazit komentáře »