Velký rozhovor s Amandou Sobhyovou

11.03.2016 21:59

Amanda Sobhyová je jedničkou ženského týmu Spojených států a na světovém žebříčku jí v současnosti patří sedmá pozice. Pochází z newyorského Long Islandu, ale nyní žije v Bostonu.

Nedávno se postarala o obrovské překvapení, když na Turnaji šampiónů v New Yorku, jedné z největších squashových akcí sezóny, vyřadila čtyři soupeřky a probojovala se až do finále. Mohl by to pro ni být průlom v kariéře? Podle všeho je už ve svých dvaadvaceti letech nejúspěšnější squashistkou původem z Ameriky. Koncem ledna ji pro svůj blog vyzpovídal Brett Erasmus.

V roce 2010 jsi v den svých sedmnáctých narozenin získala titul na Mistrovství světa juniorů. Jsi prvním a zatím jediným americkým držitelem této trofeje. Byl tohle ten moment, kdy sis začala říkat, že život profesionální squashové hráčky by pro tebe přicházel v úvahu?

Na tohle vítězství pořád vzpomínám hrozně ráda, protože tehdy jsem si poprvé uvědomila, že bych mohla být jednou z nejlepších squashistek na světě, tedy aspoň jako juniorka. V tu chvíli jsem věděla, že rozhodně chci hrát squash profesionálně.

V historii amerického univerzitního squashe nikdo nemá lepší výsledky než ty. Vyhrála jsi čtyři individuální tituly z meziuniverzitní soutěže a z dvaašedesáti zápasů jsi ani jednou neprohrála. Přesto se hodně mluví o tom, jestli studium na univerzitě nemá negativní dopad na rozvoj hráčských schopností. Myslíš si, že čtyři roky na Harvardu tvojí kariéře pomohly, nebo uškodily? A jak ses při studiu zvládala pořád zlepšovat?

Jsem naprosto přesvědčená, že ty čtyři roky prospěly jak mojí kariéře, tak mému squashi obecně. Ocitla jsem se v náročném akademickém prostředí, což mě určitě posílilo po psychické stránce, protože díky tomu hraju chytřeji. V tréninkovém tempu jsem se udržovala tak, že jsem se párkrát do týdne přidala k harvardskému mužskému týmu a občas jsem si šla zahrát s někým z Bostonu. Během třetího roku studia jsem začala trénovat s Thierrym Lincouem, který je se mnou dodnes, a to mi nesmírně pomohlo. Scházeli jsme se na pár tréninků týdně, vždy ráno, a na konci jsem dostala instrukce na další dny, abych pořád měla nějakou zátěž.

Těžko uvěřit, že jsi promovala a stala se profesionálkou na plný úvazek teprve před osmi měsíci. Zkušenosti z profesionálních turnajů máš ale už jako šestnáctiletá, dokonce jsi jich nemálo vyhrála. Kdybys na univerzitu nešla, mohla bys titulů získat víc, ale nepředpokládám, že svého rozhodnutí lituješ?

Je to šílené, když si uvědomím, že ještě před osmi měsíci jsem byla studentka a že tohle je moje první oficiální sezóna coby profesionální hráčky squashe. Během studia jsem stihla pár turnajů, ale nemohla jsem kvůli nim promeškat moc hodin, a ani jsem si kvůli pravidlům NCAA (National Collegiate Athletic Association, Národní vysokoškolská atletická asociace – pozn. red.) nemohla vzít žádné prize money. Hrála jsem prostě jenom z lásky ke squashi a chtěla jsem se posouvat na žebříčku. Kdybych vynechala univerzitu a věnovala se jenom squashi, rozhodně bych se mohla pochlubit více trofejemi, ale asi by mě brzo potkalo totální vyhoření, takže jsem opravdu ráda, že jsem šla na Harvard. Ani trochu toho nelituju, a navíc vím, že ať už se stane cokoli, vždycky budu mít diplom z Harvardu!

Po pouhých osmi měsících ses ve světovém pořadí dokázala vyšplhat až na sedmé místo, což je zároveň tvé maximum. Čemu přisuzuješ tenhle svůj obdivuhodný vzestup a očekávala jsi něco podobného?

Jsem nadšená, že na žebříčku vidím vedle svého jména jednociferné číslo! V lednu jsem si osmou pozicí vylepšila svoje nejlepší umístění a teď v únoru budu ještě o stupínek výš, daří se mi. Myslím, že žádná squashistka narozená ve Spojených státech ještě nikdy nebyla tak vysoko. Poslední půlrok – od té doby, co jsem se v srpnu přestěhovala – jsme s trenéry tvrdě dřeli na kurtu i mimo něj. Na začátku sezóny jsem schytala pár těžkých losů a prohrávala už v šestnáctce, ale cítila jsem, že jsem pokaždé blíž a blíž, takže jsem věděla, že je to jenom otázkou času, kdy přijde nějaký průlom.

Když se podíváme na tvoje působení v různých squashových týmech, co považuješ za svůj největší úspěch? Byla to vítězství v univerzitní soutěži, vynikající umístění na Mistrovství světa týmů 2014 nebo třeba zlato z Panamerických her?

Páni. V týmových soutěžích si vybavuju hodně nezapomenutelných momentů, ale vlastně jsi vyjmenoval ty nejdůležitější: vítězství harvardského družstva na Mistrovství univerzitních týmů, rekordní páté místo pro Američanky na Mistrovství světa ženských týmů 2014 a tři zlaté medaile z Panamerických her 2015. Všechno jsou to úžasné chvíle, na které budeme se spoluhráčkami navždy vzpomínat.

Dvakrát jsi ovládla Mistrovství Spojených států, ale v roce 2014 jsi ve finále podlehla své mladší sestře Sabrině. Když spolu hrajete, jak moc vyrovnaná vaše utkání jsou? Sabrina teď také chodí na Harvard, musíš na ni být hrdá. Jak vnímáš to přirovnání k sestrám Williamsovým, které si podmanily tenisový svět?

Zápasy se Sabrinou jsou vždycky těsné. Z nějakého nepochopitelného důvodu proti mně hraje hrozně dobře, protože mě chce strašně moc porazit, takže je to užitečný trénink. Já jsem na druhou stranu extrémně soutěživá a nenávidím prohry, a tak jsem se zařekla, že tohle její vítězství nade mnou bylo zároveň tím posledním. Určitě jsem pyšná na to, že studuje na Harvardu a hraje za tamní tým. A i když je to její první sezóna, vede si výtečně i na pozici jedničky. Doufám, že zváží profesionální dráhu, protože je neskutečně talentovaná a má neuvěřitelný potenciál. Je to výjimečný pocit, když vás někdo přirovnává k sestrám Williamsovým. Byly mým vzorem, když jsem vyrůstala, takže jestli mezi námi někdo vidí podobnost, je to jako splněný sen!

Loni v červenci ses v Torontu zapsala do historie, když jsi na Panamerických hrách získala tři zlaté medaile (dvouhra, čtyřhra, týmová soutěž – pozn. red.), což jistě bylo obtížné, ale zároveň je to ohromný úspěch. Myslíš si, že by squash měl být na olympiádě, a co by to pro tebe znamenalo, kdybys pro svou zem vyhrála olympijské zlato?

Squash by stoprocentně měl být na olympiádě. Abych řekla pravdu, je docela smutné, že na ní nejsme, protože si squash jednoznačně zaslouží být na olympijském programu po boku ostatních sportů. Nedokážu si představit nic lepšího než získat olympijské zlato pro Spojené státy. Ze sportovního hlediska mě nenapadá nic, co by to mohlo překonat.

V hardballové verzi squashe se také úspěšně účastníš turnajů ve čtyřhře, v roce 2013 jsi se svou kamarádkou a bývalou světovou jedničkou Natalií Graingerovou ovládla světový šampionát. Když vezmeme v potaz tvůj nabitý program na okruhu PSA, jak moc se chceš čtyřhře v budoucnu věnovat?

Hardballovou čtyřhru naprosto zbožňuju! Je to velká legrace a vlastně mi to dost pomáhá i do dvouhry, takže si ráda zahraju, kdykoli můžu nebo když si potřebuju od dvouhry odpočinout. Bohužel se za rok dostanu jenom tak na dva tři turnaje, ale naštěstí jsou v mém domácím univerzitním klubu v Bostonu kurty na čtyřhru, takže si můžu zahrát, když zrovna nejsem na cestách.

Jsi také ambasadorskou asociace NUSEA (asociace zastřešující projekty tzv. urban squash, jejichž cílem je zajistit vzdělání a squashový trénink pro znevýhodněné děti – pozn. red.) a mentor v bostonské organizaci SquashBusters. Jak ses k tomu dostala a co tě motivuje k tomu, abys podobným projektům věnovala čas, kterého jako profesionální sportovec nemáš nazbyt.

Spolupráce s asociací a lidmi kolem urban squashe mě velmi těší. Je to vždycky příjemné, když můžete squashové komunitě něco předat, a tohle mi přijde jako ten nejlepší způsob. Když jsem ještě studovala, pracovala jsem pro SquashBusters párkrát jako dobrovolník, a jelikož jsem se rozhodla zůstat v Bostonu, chtěla jsem se zapojit víc. Mají fantastický mentorský program: každému mentorovi přidělí jedno dítě, takže mám svou úžasnou svěřenkyni, se kterou se můžu podělit o svoje squashové znalosti a pomoct jí, co nejvíc to půjde. Podobné projekty jsou skvělé, protože dávají mnoha dětem báječnou příležitost hrát squash a stát se součástí senzační komunity. Po Turnaji šampiónů jsem se byla v Bostonu podívat na týmové mistrovství Urban Team Nationals a všechny ty děti byly tak nadšené, že můžou hrát a že patří do nějakého týmu. Byla jsem moc ráda, že jsem to mohla vidět, a chci v téhle činnosti pokračovat, aby se tyto programy mohly i nadále rozvíjet.

Dalo by se říct, že nedávný Turnaj šampiónů v New Yorku byl zásadním momentem tvé kariéry. Prošla jsi až do finále, v druhém kole jsi k radosti domácího publika porazila bývalou světovou jedničku Raneem El Welilyovou. Podala jsi životní výkon, to tě pořád musí těšit, ne?

Turnaj šampiónů pro mě určitě znamenal zlom. Vůbec poprvé jsem se dostala do finále turnaje světové série a nemohla jsem si pro to vybrat lepší místo! Odehrála jsem výborný turnaj, připsala jsem si pár důležitých výher nad těžkými soupeřkami jako právě Raneem, která mě v minulých zápasech několikrát hladce porazila. Bylo těžké dát se po turnaji zas psychicky dohromady, protože je to velká a prestižní akce, ale když teď vím, že můžu porážet i ty nejvýše postavené hráčky, dodává mi to hodně sebevědomí do druhé půlky sezóny.

Když jsem sledoval tvoje zápasy na Turnaji šampiónů, všimnul jsem si, že oproti ostatním squashistkám máš výhodu díky své rychlosti. Zkrátka to vypadá, že jsi všude o krok dřív než soupeřky, ale jsi také silnější než ony. Je to něco, na co ses v poslední době zaměřovala?

Děkuju za kompliment! Strašně tvrdě dřu, abych zlepšila rychlost a pohyb obecně, protože to byla jedna z mých největších slabin. Na holku mám docela robustní postavu a jsem vysoká, takže prostě nejsem přirozeně rychlá jako moje sestra, která je jednou z nejhbitějších soupeřek, proti kterým jsem kdy hrála. Proto se skoro každý den se squashovými trenéry nebo s tím kondičním věnujeme pohybu a vždycky pracujeme společně, aby to mělo co největší přínos.

Pokud jde o tvůj styl, dokážeš velmi efektivně „podržet“ některé údery. Čekáš do poslední chvíle, a díky tomu vyhráváš nemálo výměn. Trénuješ tuhle variantu a myslíš si, že je v tomhle případě výhodou být levačka?

Rozhodně mi pomáhá, že jsem levačka, a hodně si na tom zakládám. Podobné údery už jsou nedílnou součástí mého stylu, takže se jim s trenéry vždycky věnujeme. Hraju agresivně a útočně, ráda se pokouším o vítězné míče nebo úder občas podržím. Někdy to ale může být riskantní a vzejde z toho chyba, proto se teď snažím být trpělivější a vyrovnanější a používat podobné triky ve správný čas.

Máš teď dva trenéry, oba žijí v Bostonu. Předpokládám, že právě proto ses tam po absolvování rozhodla přestěhovat natrvalo a nevracet se zpátky do New Yorku, je to tak? Proč dva trenéři? Pomáhají ti každý s něčím jiným?

Ano, v Bostonu jsem zůstala právě kvůli trenérům. Myslím, že pro mě jako pro hráčku na začátku kariéry je nesmírně důležité mít kolem sebe kvalitní tým trenérů a dalších lidí, s nimiž spolupracuji. V současnosti mě trénují Thierry Lincou a Shadid Zaman a výborně se doplňují. S Thierrym se soustředíme na základy a strukturu hry a také na pohyb, abych měla na čem stavět, zatímco Shadid má při tréninku na starosti spíš útočné a finální údery. Práce s oběma mě baví, takže se snažím každý den trénovat alespoň s jedním z nich.

Když jsi vyrůstala, trénoval tě tvůj otec. On i tvůj starší bratr Omar jsou oba dobří squashisti. Porazila jsi je někdy ve skutečném zápase? A jako moc tě jejich úspěchy inspirovaly a motivovaly k tomu, abys jako malá začala se squashem?

Moje rodina nežije ničím jiným než squashem, což má svoje pozitiva i negativa. Vždycky je tu někdo, s kým si zatrénuju, ať už to jsou sourozenci nebo táta, který mi může nahrávat, ale v domě se nemluví o ničem jiném než o squashi. Máme dokonce rodinný žebříček (samozřejmě vůbec nejsme soutěživí nebo tak něco!), kde je první můj bratr Omar, já jsem druhá, Sabrina třetí, táta čtvrtý a máma pátá. S bratrem to jsou vždycky vypjaté zápasy, které většinou skončí tak, že se pohádáme. Ale on ví, jak se mi dostat pod kůži, a tak většinou vyhraje. Pro mě to je aspoň užitečný trénink, protože když na okruhu potkám někoho, kdo se mi snaží stavit do cesty nebo mi překážet, nemám s tím problém – Omar tohle dělá často, a to má skoro metr devadesát a navíc není žádné tintítko!

Jaké máš vzory a proč?

Moje vzory? Hmmm… Tohle je snad ta nesložitější otázka! Ale pár jich mám. Když jsem byla malou tenistkou, byla to Serena Williamsová, protože jsem chtěla být stejně dobrá jako ona. Byla úchvatná. A pořád je! Potom jsem se stala malou squashistkou a začala jsem zbožňovat Amra Shabanu. Byl taky levák a naprosto jsem propadla jeho hře. Taky je jedním z nejmilejších a nejčestnějších lidí jak na kurtu, tak mimo něj, takže je vynikajícím vzorem pro každého a perfektně reprezentuje náš sport. A samozřejmě mi nedostižnými vzory byli rodiče, protože to jsou oba dříči a hodně mě toho naučili a já je za to mám strašně ráda.

překlad: Jiří Hron
zdroj: brettssquashblog.com

Zobrazit komentáře »