Nicol a Nicol: rozhovor Petera Nicola s nejlepší squashistkou všech dob

27.03.2015 12:31

Nicol Davidovou netřeba představovat. Nedávno překonala rekord Susan Devoyové v počtu měsíců strávených na prvním místě světového žebříčku a mluví se o ní jako o nejlepší squashové hráčce všech dob. Začátkem roku ji Peter Nicol vyzpovídal ohledně jejích úspěchů, olympiády i životních plánů po konci kariéry.

foto: www.squashskills.com

Ahoj Nicol, jsem rád, že sis pro Squashskills zase našla chvilku. Když se připravuješ na turnaj, děláš pořád to samé? Nebo to závisí na tom, co je to za akci nebo třeba kdy se hraje?

Na většině turnajů musím hrát dobře, a proto trénuju pořád stejně, ale zaměřuju se hlavně na ty nejprestižnější akce jako British Open a mistrovství světa. Ostatní turnaje beru jako způsob přípravy právě na ty velké – i na těch menších chci uspět, ale zároveň je vidím jako součást svojí cesty na vrchol. Taky se vždycky snažím dva tři týdny tvrdě trénovat a potom hrát nějaký turnaj. Je to o tom napřed získat nějaký základ a ke konci přípravy už člověk tráví víc času na kurtu.

A vždycky jsi to měla tak, že si mezi velkými akcemi dáváš od tréninku pauzu? Nebo třeba když hraješ dva tři turnaje v řadě?

Jde to postupně – když se mají hrát tři důležité turnaje, chci být na všech třech. Ideálně se začínám připravovat nejpozději měsíc a půl před začátkem, kdy si celý měsíc buduju pevný základ, na kterém pak stavím. Nejdřív přichází na řadu kondiční a technický trénink, pak během posledních dvou týdnů přidám všechno, co se týká hry, a absolvuju tréninkové zápasy.

Takže jak se blíží turnaj, pořád si snižuješ tréninkové dávky, ať už do začátku zbývá týden nebo dva měsíce?

Přesně. Ale dalo by se intenzivně trénovat každý týden. I během jediného týdne zažiješ horší dny, ty průměrné a pak skvělé dny, po kterých tělo postupně regeneruje, právě aby mohly nastat další skvělé dny. Program mi určuje jeden Australan z Malajsijského sportovního institutu. Už dlouho se zabývá badmintonem a squashem, provedl spoustu výzkumů ohledně regenerace squashistů a badmintonistů a specifik jejich tréninku pohybu, tréninku výbušné síly, posilování a tak podobně.

Vypadá to, že mu v tomhle naprosto důvěřuješ. Je s tebou skoro po celou tvoji kariéru, ne?

Skoro jo. Vždycky vypracuje plán, na který se můžu spolehnout, a během posledních dvou let mi navíc soukromě radí ohledně nějakých dalších věcí, což mi strašně pomáhá – mám větší výdrž, jsem odolnější a jde mi líp rychlostní práce.

Máš se vůbec ještě v čem zdokonalovat se svými zkušenostmi a množstvím úspěchů?

Ano, pořád se zlepšuju. Teď už je to o detailech, ale posun i třeba o jedno procento je hodně znát, když je člověk na kurtu a hraje proti soupeřkám ze světové špičky, které ho chtějí dostat za každou cenu. Neustále se musím snažit stoupat nahoru.

Jsi světovou jedničkou už sto tři měsíců, squashi vládneš přes deset let. Jak se dokážeš motivovat?

Odpověď znáš, taky sis tím prošel …

Já byl ale o dost mladší. Kolik ti teď je?

Třicet jedna.

V tomhle věku už jsem přemýšlel o konci kariéry, což není tvůj případ, jak víme. Jsi vlastně zvláštní úkaz – všechno to úsilí o celkové zlepšování, pilování různých aspektů hry, o kterém mluvíš, to je úžasné. Třeba Nick Matthew to má podobně. Ohromuje mě, že pořád dokážeš takhle přemýšlet, za takových okolností je to o to obdivuhodnější. Takže kde bereš motivaci?

Když vstoupím na kurt, uvědomím si, jak skvělé to je, když člověk hraje svůj nejlepší squash. Snažím se, aby každý kus skládačky zapadl na své místo, a když to vyjde, je to ten nejlepší pocit na světě. Ani se mi pak nechce z kurtu odejít, chci jen nasávat všechnu tu okolní energii a vzrušení. Při zápasech se projeví to, co dělám během tréninku, a to je podle mě právě ta motivace, díky které neustále trénuju a zlepšuju se. Zároveň mi pomáhá trenérka Liz Irvingová. Sama dřív squash hrála, ví, co zvládnu, a pořád se učí a objevuje nové strategie, jak mě povzbudit k dalšímu růstu. Taky spolu řešíme zásadní věci, třeba abych neměla během zápasů zbytečné výkyvy. V téhle oblasti jsem musela dřít úplně nejvíc, a stejně se to občas ukáže být mojí slabou stránkou, takže na tom prostě musím dál pracovat.

Co v současnosti při přípravě bereš jako nejdůležitější? Který prvek trénuješ nejvíce, co se na své hře snažíš posunout zase o něco dál?

Zřejmě techniku a taky to, abych byla schopná používat novou techniku, když vyvíjím tlak na soupeřku. To se vlastně děje v každém zápase, takže musím tuhle vylepšenou techniku včlenit do svojí hry co nejplynuleji a nejdokonaleji to půjde. Můj cíl je předvést optimální výkon pokaždé, když vejdu na kurt. To je sice hodně ambiciózní, ale proč by nemělo být? Když se budu dál snažit, mělo by to být postupně jednodušší – na druhou stranu platí, že squash není nikdy jednoduchý!

Přišel někdy v minulém roce nějaký moment, kdy sis říkala: „Konečně se to všechno sešlo.“? Odehrála jsi třeba jeden nebo dva zápasy, kdy ses vážně cítila skvěle?

Někdy uprostřed Her Commonwealthu se mi doopravdy začalo dařit. British Open a US Open mi taky vyšly. Mela jsem dost času se na tyhle turnaje poctivě připravit, což bylo fajn: soustředila jsem se, dala jsem do tréninku všechno a zkrátka věřila, že se všechna ta práce nakonec vyplatí.

Takže oddřeš přípravu, pomalu se to všechno začíná skládat dohromady a na kurtu tomu necháváš volný průběh. To musí být krásný pocit.

To je! Prostě musím věřit svojí přípravě a tomu, co mi předala Liz, a pak doufat, že se to projeví při hře. Někdy se to povede, někdy ne, a proto chci ještě zapracovat na tom, abych předváděla stabilní výkony během celého utkání.

S Liz jsi už dvanáct let, sdílíš s ní všechny úspěchy. Jak důležitou osobou je pro tebe ze sportovního, ale i z osobního hlediska?

Díky ní jsem se stala profesionální hráčkou, jakou jsem teď. Přestěhovat se do Amsterodamu (sídlí tam squashová akademie Liz Irvingové – pozn. red.) bylo tou nejlepší věcí, co jsem mohla udělat, a každý jiný sportovec by to viděl stejně. Liz má neuvěřitelné množství zkušeností, vnímá hru v širším kontextu a není to u ní všechno jen o nějakých krátkodobých výsledcích. Ví, co dokážu, a nesnaží se změnit mojí hrou, spíš staví na tom, co už umím. Je skvělý člověk, je skromná a hodně trpělivá, když se mnou vydržela dvanáct let! Beru ji i jako kamarádku, ví o všem, co se kde šustne, a já jí naprosto důvěřuju. Věřím, že cokoliv mi řekne je správně, takže přijímám její rady bez otázek a řídím se jimi. Někdy to sice může trvat trochu déle (jednou dokonce i čtyři roky!), ale nakonec se vždycky ukáže, že její návrhy perfektně sedí mé hře a pozvedají ji na vyšší úroveň.

Říkala jsi, že s tebou Liz musela vydržet – jak tedy vypadají vaše společné tréninky?

Když s ní trénuju, dávám do toho všechno a ona taky. Dokáže všechny namotivovat tak, aby do toho šli naplno. Jasně, mám dny, kdy mi není zrovna nejlíp, ale ona to chápe a je šťastná, že s ní i tak makám a trénuju na kurtu. Neřekla bych, že existuje ještě nějaký jiný squashista, který by s někým spolupracoval tak dlouho a dosáhl stejných úspěchů. Kdyby nebylo Liz, možná bych hrála pár let a pak bych prostě skončila jako jedna z těch mnoha rychle pohasínajících hvězdiček. Nikdy bych nepoznala, o čem squash doopravdy je. To mi umožnila až Liz.

Když se účastníš turnaje, uzpůsobuješ přípravu například tomu, o jakou fázi turnaje jde nebo proti komu hraješ?

Do každého zápasu chci nastupovat v plné síle. Každá soupeřka je jiná a na každou si připravím zvláštní herní plán, ale zároveň mám i nějaký základní herní plán, ke kterému se vždycky můžu vrátit, když něco nefunguje.

Používáš ve finále nějaké speciální mentální strategie, nebo je to z tohohle hlediska zápas jako každý jiný a ten přípravný proces se ničím neliší?

Během každého utkání a každého turnaje se člověk octne z nějakého důvodu pod tlakem. Ať už proto, že je součástí většího týmu jako na Hrách Commonwelathu, nebo proto, že jde čistě jenom o něj, což platí třeba pro mistrovství světa. Hlavní je se přizpůsobit. Posledních pět let spolupracuju se sportovním psychologem Frankem Cabooterem, řešíme mojí celkovou psychiku a plánujeme strategie pro každý turnaj, probíráme věci kolem mě, co se děje během turnaje, co nemůžu ovlivnit a tak podobně. Trénování tady taky hraje roli – je třeba zjistit, co bylo předtím špatně a co by se s tím mělo udělat. Bez sportovní psychologie a psychické přípravy bych se určitě nedostala tam, kde jsem teď.

Co je tvým největším squashovým cílem?

Chtěla bych se co nejvíc přiblížit tomu, aby se ze mě stala squashová hráčka se vším všudy. Není to pro mě tak moc přirozené, ale doufám, že se budu pořád zlepšovat a budu svou hru obohacovat o nové a nové prvky.

Jsi dlouho světovou jedničkou, vyhráváš turnaje, překonáváš rekordy… Existuje vůbec ještě něco, čeho bys chtěla dosáhnout?

Nic, co by se mě přímo týkalo. Ale squash má teď silnější pozici než kdy dřív, a kdyby se za něj postavila celá hráčská komunita, kdyby každý přispěl svou troškou do mlýna, aby se squash dostal na olympiádu… To by pro mě znamenalo obrovský úspěch. A kdy jindy to zkusit než teď!

Měli bychom taky zmínit obrovskou spoustu práce, kterou odvádíš ve prospěch squashe jako takového, ať už jde o olympiádu nebo jiné dobročinné aktivity. Stihla jsi toho v tomto ohledu už dost, strávila jsi hodně času propagací našeho sportu… Očividně je to něco, co tě vnitřně naplňuje?

Je to tak. Myslím, že každý z nás stojí o to, aby se squash zviditelnil, a to je právě ta věc, která zatím chybí. Máme obrovský potenciál se na olympiádu probojovat a já vím, že se to jednou podaří.

Přespříští olympiáda se koná za pět let, v roce 2020. Kdyby se na ní squash dostal …

Nejdřív to chci vidět černé na bílém a potom se o tom můžeme bavit!

Dobře. Kdybys mohla odehrát už jen jeden jediný zápas, s kým by to bylo?

Zahrála bych si se Susan Devoyovou nebo Michelle Martinovou. Nebo Heather McKayovou! Ale asi bych si vybrala Susan. Liz mi vyprávěla o její odhodlanosti, chtěla bych si vyzkoušet, jaké to je hrát s někým, kdo na kurtu tak výrazně dominoval.

Jak moc se během přípravy soustředíš na kondici v porovnání s technikou úderů, ať už jde o rychlý, dynamický trénink nebo naopak trénování vytrvalosti. Kde je ta hranice?

Tak 55 % squash a 45 % fyzička. Možná půl na půl, záleží na okolnostech. Třeba dva týdny před turnajem se spíš zaměřuju na hru, ale normální den vypadá tak, že nejdřív trénujeme na kurtu a pak se věnujeme kondičním cvičením.

Jaký je tvůj oblíbený úder?

Rovný bekhendový drop z voleje hraný z prostředku kurtu.

A snažila ses ho v poslední době nějak vypilovat?

Snažím se o to už dlouho, teď se na ten úder aspoň můžu spolehnout, když to potřebuju.

Přemýšlela jsi o tom, co budeš dělat po konci kariéry?

Nějaké plány už mám. Během několika příštích let bych chtěla založit vlastní nadační fond a otevřít squashovou akademii. Ta by měla sloužit hlavně dětem ze sociálně a ekonomicky znevýhodněných rodin a zároveň hráčům, kterým bych chtěla poskytnout vzdělání. Všichni by tak mohli spolupracovat, zdokonalovat svojí hru, žít lepší život. Akademie bude určená spíše pro ženy, protože si myslím, že je stále nutné je ve sportu podporovat. Účelem nadace by pak mělo být přivést squash blíž k lidem.

Zkoušela jsi ohledně svojí akademie kontaktovat někoho z NUSEA (asociace zastřešující projekty tzv. urban squash, tedy projekty zajišťující vzdělání a squashový trénink pro znevýhodněné děti – pozn. red.)?

Nedávno jsem potkala Tima Wyanta (výkonný ředitel NUSEA – pozn. red.) a ten mi řekl, že až to budu mít nachystané, mám mu dát vědět a uvidíme, co z toho vzejde. Chtěla bych rozjet něco na více místech v Malajsii, protože potřebujeme větší množství veřejných squashových center.

Jaká bude tvoje role? Vidíš se spíš jako trenérka či mentorka, nebo si vezmeš na starost manažerskou funkci?

Ze začátku budu zřejmě hodně pracovat s trenéry, a až to po mně převezmou, budu dohlížet na celkový provoz.

Chtěla by ses vrátit do Malajsie a žít tam natrvalo?

Líbilo by se mi to, ale zařídila bych si jiné sídlo i někde mimo Malajsii, abych si mohla vybrat, kde zrovna budu pobývat.

Nevadilo by ti, že bys strávila hodiny a hodiny na cestách?

Malajsii mám sice ráda, ale teď plánuju vrátit squashi co nejvíc z toho, co mi dal, a až skončím kariéru, chtěla bych mít taky nějaký čas sama pro sebe, abych mohla dělat něco, co se squashem nesouvisí. Miluju design a umění, možná si někdy otevřu vlastní galerii.

Squash není sport, kterému by se média příliš věnovala, přesto jsi ale v Malajsii superstar.

To je pravda, a právě proto si chci vzít nějaký čas volno, až skončím s profesionálním squashem. Na chvíli utéct od všeho toho shonu. Na druhou stranu bych ráda Malajsii oplatila to, co mi poskytovala, a pomohla tam squashi k rychlejšímu rozvoji.

překlad: Jiří Hron
zdroj: www.squashskills.com

Zobrazit komentáře »