Jak žije Jonathon Power po konci kariéry

05.03.2015 07:38

Během osmi let, které už uplynuly od chvíle, kdy se rozhodl odejít do sportovního důchodu, si Jonathon Power mnohokrát uvědomil, že už neexistuje žádná činnost, v níž by byl nejlepší na světě. Vzpomínky na jeden takový moment ho ale vždy přimějí k ponurému smíchu. Zrovna se tehdy učil řídit…

Od svých šestnácti let, kdy se stal profesionálem, bydlel Power v hotelích a nikdy auto nepotřeboval. V řádu několika měsíců poté, co ukončil kariéru, se mu ale měla narodit dcera, a potřeba získat řidičský průkaz tak nabývala na naléhavosti.

foto: thestar.com

Necelý rok poté, co s velkou slávou prožil návrat na profesionální okruh, se tedy Power v Kanadě přihlásil do autoškoly. Při jedné úmorné hodině si jej začal prohlížet náctiletý student sedící před ním. Jeho poměrně starý spolužák, krčící se nad studijními materiály, mu připadal povědomý.

„Nejsi Jonathon Power?“ zeptal se konečně. Power, vyvedený z míry, přikývnul. Pak mu chlapec položil otázku, která Powera vždy rozesměje, když příběh vypráví: „A co tady sakra děláš?“

Proti té otázce se nedalo nic namítat. Skoro dvě dekády Power žil squashem, dýchal jen pro něj. Posledních osm let se ale musí učit, jaké to je žít v reálném světě.

Neumí vařit, tedy ne žádné pořádné jídlo („Ale jde mi to velmi dobře s toasty a burákovým máslem,“ tvrdí. „Velmi dobře až výborně.“), a i přes nabitý cestovní program se neobtěžuje sbírat nalétané míle.

Už sice umí řídit, ale v elektrickém autě a bez zimních pneumatik se z dojíždění do jeho squashové akademie Downsview Park stává v tuto roční dobu pořádné dobrodružství. („Říkal jsem si, že udělám něco prospěšného pro životní prostředí,“ vysvětluje. „Sobě jsem ale moc neprospěl.“)

Někdy jako by úplně přestal vnímat okolní svět, což je přesně to, co byste řekli do člověka, jenž se léta snažil nemyslet na nic, co by nesouviselo s trefováním malého gumového míčku na squashovém kurtu. Během nedávného focení v luxusním torontském Badminton and Racquet Club si v salónku objednal espresso, na které rázem zapomněl a vzpomněl si na něj až za čtvrt hodiny, když mu vystydlo.

Většinu vrcholových sportovců nějak poznamená to, že neprocházejí životem jako jiní. Jejich úkolem je hrát a všechny ty nezajímavé každodenní povinnosti jako organizování přesunů z místa na místo, shánění oblečení a vaření jídla velmi často zařizuje někdo jiný. Pro squashové hráče ale s touto bezstarostností přicházejí i podstatné problémy. Mnoho z nich startuje profesionální kariéru ještě v juniorských letech, přestanou chodit do školy a v určitém smyslu dospívají rychleji. Zároveň ale ještě dlouho nemusí sami vést dospělý život.

Powerova kariéra si vybrala daň na jeho těle i na osobním životě. Na jejím sklonku už objížděl turnaje s týmem doktorů a terapeutů, kteří mu pomáhali uvolnit stehna a záda. Jeho žena Sita zatím zůstávala doma v Montrealu. V roce 2006 se Power opět stal světovou jedničkou – a jen o dva dny později oznámil konec kariéry.

„Od svých šestnácti nebo sedmnácti byl pořád cestách,“ říká o Powerovi jeho otec. „Myslím, že už viděl, že je čas se usadit.“ Ani ne rok nato se Jonathonovi a Sitě narodila dcera Parker.

V roce 2008 se rodina přestěhovala do Toronta. Power začal přemýšlet, jak vyplnit prázdné místo ve svém životě, které dřív patřilo squashi. Stal se rodičem na plný úvazek („To bylo něco. To bylo fakt něco!“) a pomohl založit mimoškolní squashový program pro děti ze čtvrti „Jane and Finch“ (jedno z nejnebezpečnějších míst v Torontu, proslulé řáděním kriminálních gangů – pozn. red.).

Pustil se také do trénování squashových talentů a předával tak své zkušenosti dál, stejně jako je Jahangir Khan předával jemu. Jednou z jeho svěřenkyň byla i pákistánská dívka Maria Toorpakai Wazirová, která musela opustit svůj domov poblíž hranice s Afghánistánem kvůli pohlavní diskriminaci panující v její fanaticky náboženské komunitě. Trénovat jí bylo podle Powera „požehnáním“.

Maria a Parker mu pomohly stát se méně sebestředným, tedy potlačit vlastnost, jež se u vrcholových sportovců přímo vyžaduje. „Snažíte se nedívat jen sám na sebe, protože jste se tak dlouhou dobu nezabývali ničím jiným než sebou,“ popisuje Power. „Ale jinak to nešlo – nemáte žádný prostor věnovat se čemukoli dalšímu.“

Plamen jeho soutěživosti také nelze jen tak uhasit. Pořád chce vyhrávat („Podváděl jsem, když jsem hrál se svou sedmiletou dcerou vrhcáby,“ potvrzuje s úsměvem) a na občasných exhibicích pořádaných v rámci okruhu Legends of Squash Tour poměřuje síly s Peterem Nicolem a dalšími squashisty své generace. Dobře ale ví, že cena za jeho předchozí život byla vysoká a často ji platili jeho nejbližší, ať už šlo o šest tisíc dolarů uhrazených jeho rodiči, aby mohl trénovat v Londýně, nebo o jeho ženu Situ, která trávila měsíce sama, zatímco on byl na cestách.

Když byla Parker menší, jeli spolu jednou výtahem a ona začala recitovat dětskou říkanku: „První je fuj, druhý je můj, třetí žere hnůj!“

„Proč bys chtěla až toho druhého? Být první je přece mnohem lepší,“ divil se Jonathon. „Nene, tati,“ odporovala mu dcera s uličnickým úsměvem. „Ty tomu vůbec nerozumíš. Když jsi první, všichni s tebou chtějí mluvit a nemáš čas na maminku a na děti.“

Jakkoli dlouho to trvalo, Power pověsil profesionální kariéru na hřebík, dospěl, stal se otcem, vyznává odpovědnost a nesobeckost. Čas od času ale neodolá vábivým ozvěnám svého mládí. Pět nebo šest dní v měsíci tráví mimo domov, účastní se turnajů a trénuje druhé, prý aby si připomněl, „jak chutnal jeho dřívější život“.

„Něco se nezměnilo: vidím letět míček, sleduju ho a jdu po něm,“ říká Power. „Jako malý kluk, jako kdyby mi byly dva… Prostě jsem se nevyvinul jako normální člověk. Nikam jsem se neposunul, pořád honím míček. A to uběhlo čtyřicet let…“

překlad: Jiří Hron
zdroj: www.thestar.com