aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_9573 aDSC_9573

Přemýšlíte o své hře?

30.06.2015 09:32

Jak často se vám stane, že po zápasu vyjdete ven z kurtu a vlastně netušíte, co se dělo uvnitř? Jste jedním z těch, kdo poslední měsíce či roky tráví hodiny hraním, ale nevede to skoro k žádnému zlepšení? Nebo prostě jen chodíte jednou týdně na squash s kamarádem a chcete získat nějakou výhodu, udělat nějaký pokrok, abyste ho začali porážet?

Jako trenér potkávám mnoho hráčů, kteří se chtějí zdokonalit, ale když na to přijde, ukáže se, že o tom v první řadě moc nepřemýšlejí. A právě tehdy se na mě obracejí s žádostí o pomoc. Také často v šatnách slýchám konverzace typu: „Pro mě už je moc pozdě, hraju to x let a už se nezlepším.“ Pojďme tedy prozkoumat ono magické slůvko: zlepšení.

Nedávno jsem absolvoval se svými studenty na univerzitě trénink, který podle mě opravdu přinesl své ovoce. Forma přitom byla velmi jednoduchá – jen se hrál squash, normální zápasy. Děláme to všichni a pořád, ale jak často to děláme správně? Jako trenér hodně využívám zápasy coby součást přípravy, ale tohle byl asi ten nejlepší herní trénink, jaký jsem kdy vedl.

Bylo to prosté: svěřence jsem napřed poslal odehrát jeden set. Když vyšli z kurtu, rozdal jsem jim stíratelné fixy a každému přidělil místo na psaní na zadním sklu. První otázky byly snadné: Jaký byl vás herní plán? Čeho jste se snažili dosáhnout? Jak jste se snažili vyhrát?

Šokovalo mě, kolik zmatených výrazů se objevilo a kolik lidí o hře vlastně vůbec nepřemýšlelo. A to jde o dobré squashisty! Tak často můžete vidět utkání, během kterých soupeři nevěnují ani jedinou myšlenku tomu, co právě dělají!

Pro druhý set si měli studenti vypracovat herní plán. A konečně se nad hlavami začaly rozsvěcovat pomyslné žárovičky… Jako trenéři používáme mnoho modifikovaných her (conditioned games), omezených například úderově nebo prostorově, a to pak má přímý vliv na to, jakými plány se hráč umí řídit.

Špatné je, že se nevytváří spojení mezi těmito modifikovanými hrami a herními plány v myslích hráčů. Ti zkrátka vidí „trénink“ a potom „hru“. Nezřídka proto tahle souvislost a vědomí provázanosti přípravy s hrou nevzniknou. Vinu za to nesou hráči a/nebo trenér, jenž svěřencům nedává dostatečné signály, aby toto spojení viděli. V minulosti to byl zřejmě i můj problém.

Před třetím setem jsem studentům zúžil možnosti hry, vytvořil tak podmínky, na které jsou více zvyklí, a tím i potřebné provázání. Jako herní plán jim byla zadána modifikovaná hra, čímž se ještě víc posílil smysl toho, co dělali.

Proces se pak opakoval, ale s jedním háčkem. Každému hráči bylo řečeno, že jeho plán A nefunguje, že prohrává a že s tím musí něco udělat, nebo zklame sám sebe i kolegy v týmu. Studenti se tak najednou dostali pod tlak. Znovu dostali fixy, promysleli novou strategii a šli na kurt.

Jak do toho všeho zapadá sportovní věda? Velmi se mi líbí koncepce vědomého tréninku (deliberate practice; terminologie v češtině není ustálená – pozn. red), vypracovaná Andersem Ericssonem. Jeho teorie ohledně pravidla deseti tisíc hodin pronikla i do populárně naučné literatury a říká, že naše schopnosti jsou úměrné způsobu a množství tréninku.

Podle Ericssona musí mít vědomý trénink několik základních složek: za prvé musí úkol odpovídat schopnostem dotyčného, za druhé je třeba pro splnění úkolu a pro zlepšení se vyvinout usilovnou snahu a za třetí je třeba k výkonu i výsledku poskytnout přiměřenou zpětnou vazbu. Záleží také na tom, aby se všechny tyto aspekty neustále opakovaly. Tvrdí se, že pokud takto odtrénujeme během svého života deset tisíc hodin, mělo by to být dost k dosažení špičkové úrovně.

Diskuzi kolem této teorie neberu na lehkou váhu, ale vydala by na další článek. Důležitější pro nás je, co z koncepce plyne. Podle mě to, že všechny ty hodiny strávené hráním, aniž by se nad ním člověk hlouběji zamýšlel nebo se zaměřil na jeden daný úkol, nepředstavují zásadní pomoc v procesu zlepšování se. Zároveň v nich lze částečně spatřovat důvod, proč vidíme tolik hráčů, kteří se i přes usilovný trénink už léta nikam neposunuli.

Nakonec je to tak, že i když ty hodiny a hodiny na kurtu mohou přinášet zábavu a potěšení, nejsou natolik promyšlené, aby přinesly zvýšení herní úrovně. Pokud vážně chceme učinit pokrok, čeká nás práce vyžadující konstruktivní uvažování a soustředění. A to vůbec není snadné!

Shrňme si to nejpodstatnější:

1) Doopravdy se snažte zaměřit na to, co při hře děláte, jak hrajete a jak byste mohli přehodnotit svou strategii, abyste porazili soupeře.

2) Trenéři musejí zvýraznit přímé spojení mezi zápasy a různými modifikovanými hrami a cvičeními, i kdyby to mělo být jen formou základního představení. Cílem je, aby si hráči uvědomili tuto bezprostřední souvislost a přenesli ji z tréninku do zápasů.

3) Všichni se můžeme zdokonalovat a není to jen hraní, co vede ke zlepšení; vlastně jde spíš o to, jaké úsilí vyvíjíme, abychom takového zlepšení dosáhli.

autor: Josh Taylor
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha

Petr Steiner: Krásné shrnutí. Díky Jirko ;-)

17.06.2015 11:23
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net